Duben 2009

27.dubnaaaa

27. dubna 2009 v 13:32 Moe papáníčkoo
Táák zase začnu psát jídelníčky:o)))
Se omlouvám,že jsem tu nebyla,ale tak nebyl čas a navíc dieta vůbec nebyla.. Noo ale dneska začínám znovu od začátku:o)) tak držte palečky:o))Taky je vám držím ;) a jako jinak tento týden budu jíst pravidelně ,ale po malých porcích bo tak..a příští týden omezím jídlo trošec víc :o)) a uvidíme jak to pujde dál :o))
jinak:
Snídaně: půlka jogurtu Activie
Oběd: sekaná a bramborová kaše( grrr rodiče :o( )
Svačina:---
Večeře: jogurt,rohlík :o(
Sport:jooo tak to asi nic:o( jsem nemocná pořád...tak se mi fakt neceeee :o))
a co jinak vyyy holčiny moee??jak vám to jde???:o) doufám,že skvělě a líp než mě ..!!!
Hřích: malej kousek zákusku,ale malinkatej ,ale přece :o( :o( :o( :o(

22.4...:(

22. dubna 2009 v 23:17 Moje fotky...
No tak dávám me fotky,po té co jsem se přežralaááá kurv* to břicho mě sere nejvíc,co mám dělat aby nebylo tak nafouklýý do prčic už :o( jsem jak tlustý prase:o(


:o( bóóóže,je to hnus....:o(

22.dubna

22. dubna 2009 v 22:51 Moe papáníčkoo
Snídaně: nic-spala jsem
Oběd:jogurt
Svačina:Asi nic :oD
Večeřě: foto->
sport: Badminton,jako každý den skoro :o))
Mnoo a avečer jsem to totálně podělala a přežrala se:( kuaaa,proč to vždycky poser** :o( chjoooo

20.dubnaaaa

20. dubna 2009 v 23:25
ááá tak jsem tu celý víkend nebyla,nebyl čas...a navíc jsem se přežraala:( ááá...:(ale já to napravím...musím!!!a teed navíc jsem nemocná,teda skoro nemůžu mluvit a bolí mě v krku a tak no.....Noo tak jídelníček začnu psát,až se to zpraví-s tím hubnutím...takže snad zítra:o)) a pokud sem se teda vůbe cdostanu...:o***

Ovoce

17. dubna 2009 v 9:45 kalorické tabulky
počet kcal na 100g


Ananas
51
Banán
59
Broskev
41
Citrón
23
Grep41
Hrozny
61
Hruška
51
Jablko50
Jahoda36
Kiwi54
Mandarinka47
Meloun
16
Meruňka43
Pomeranč32
Rybíz56
Švestka
59
Třešeň
54
Višeň
59

Zelenina

17. dubna 2009 v 9:44 kalorické tabulky
počet kcal na 100g

Bílé zelí20
Brambory80
Brokolice32
Celer26
Cibule40
Cuketa18
Červené zelí30
Česnek110
Fazolové lusky36
Hlávkový salát13
Hrách41
Kapusta37
Kedlubny25
Květák20
Mrkev33
Okurky13
Paprika20
Pórek30
Rajčata22
Ředkvičky14
Špenát18

příběh 5

17. dubna 2009 v 9:42 Příběhy
Když jsem minulé léto začala s dietou, ani jsem si nedávala nějaké konkrétní cíle kolik chci zhubnout. Bylo teplo, kvůli stěhování jsem neměla váhu stále u sebe a na jídlo jsem během téhle doby ani zas tak moc nemyslela. Něco malého jsem jednou denně snědla a to bylo všechno. Asi za měsíc, měsíc a půl jsem měla cca 64kg, což bylo o 9kg méně. Byla jsem ráda a ani jsem tomu nemohla uvěřit. Dokonce se mi i začal rýsovat pas, do té doby jsem byla jen rovná krabice. Od té doby jsem ale získala přehled o své váze, kolik jsem za den zhubla a dávala jsem si pořád nové a nové cíle. Do konce srpna 62 kg, do konce října 60, přes Vánoce další dvě…
V současné době mám kolem 54kg. Teď tedy ne, protože v neděli proběhnul už tradičně můj záchvat žravosti. Celý týden, když jsem většinu dne sama a jsem v pohodě, svůj jídelníček kontroluju. Pravda ale je, že jsem pouze na těch "vzdušných" potravinách - jogurty, ovoce, zelenina a musli. O víkendu je to ale katastrofa. Asi je to tím, že když jsme celá rodina pohromadě, mám nervy úplně v háji. Já nevím, ale my se dohromady asi vážně nesneseme. A navíc je to pořád dokola, jeden velký a stejný průběh. Ale jak to změnit…
No každopádně o víkendu to probíhá asi takhle: Ráno si dám jablko, jenže oběd mám normální, většinou kuřecí maso a zeleninu. Pak dostanu chuť na něco sladkého. Říkám si, tak celý týden se držíš, tak si to zasloužíš, vždyť jde jen o jeden kousek. Tak si dám malou čokoládu, jenže to je právě ten spouštěcí mechanismus. Hned mám výčitky svědomí a řeknu si, že když už jsem to porušila, tak to nemá dneska cenu.
Vždyť ale po té malé sladkosti by na váze nic nepřibylo, tak proč to všechno kazím a snaha za celý týden jde do háje?
Takže třeba konkrétně tuto neděli jsem během chvilky snědla: 3x musli tyčinky, čajové sušenky, Kinder Paradiso, 4x broskev, 2x banánek v čokoládě, 5x rohlík se sýrem, dvě kávy navrch. Potom jsme jeli pryč a po návratu další várka: Opět rohlíky s taveným sýrem, banány, jogurty, ořechové a makové koláče.
Prostě děs, ani jsem neměla odvahu postavit se ráno na váhu. Stačil pohled na moje nafouklý břicho.
Už nedokážu normálně jíst. Buď jím opravdu jen to minimum a nebo naopak obrovská kvanta jídla.
Poslední dobou se ptám sama sebe proč to vůbec dělám…Kvůli komu? Kvůli sobě, protože se s víc jak 55kg cítím nesvá? Ale abych si je udržela, nesmím skoro nic jíst…Kvůli všem těm nadávkám a urážkám co jsem si v dětství vyslechla? Kvůli svojí kamarádce, která má snad 40kilo, jí co chce a za každých okolností ji kluci milují? Já opravdu nevím…Nechci s tím přestat, protože jak začnu normálně (kdybych tedy věděla jak) jíst, váha půjde nahoru nebo se zastaví. Ale na druhou stranu mě už ten stereotyp unavuje. Každý den to samé….Vážení, jídlo ve stejný čas, stejná skladba potravin, atmosféra doma…Jsem z toho už vyčerpaná, a ani tak fyzicky jako spíš psychicky…

Příběh 4

17. dubna 2009 v 9:41 Příběhy
Sestra anorektička
Vždy je těžké se vracet k něčemu, co je nám málo příjemné, ale mě už nebaví se s tímto problémem utápět samu v sobě. Začátky jsou vždy nejhorší, tak s nimi začnu hned, ať už to mám za sebou. Mojí rodině nikdy nic nechybělo, byla šťastná a dokázala se vyrovnat skoro se vším. Starší sestru každý považuje za vzor mladší a tak to mělo být původně i u mě. Ale něco se vždy zkazí a přesně takhle to začalo.
Už jako malá byla moje starší sestra Jana velice tvrdohlavá, ctižádostivá a taky se o sebe neuměla moc postarat… Začalo to, když jí bylo asi devatenáct let. Uvědomila si, že je příliž tlustá. Ale tohle nebyla pravda, nikdy nebyla tak tlustá, aby se z ní stalo, to co je teď … anorektička. A tak si postavila hlavu, že musí zhubnout. Když si teď na ty časy matně vzpomínám dělá se mi z toho nanic. Nikdo s ní nic nenadělal a ona si jela prostě podle svého. Nestalo se jí nic špatného, jen se jí až nenormálně zvedlo sebevědomí a se svojí vadou = údajně tloušťkou (vážila asi 47kilo) začala obtěžovat celou rodinu.
Poklidná rodinka se změnila na rozhádanou a většně ve střehu společnost. S Janinou jsem ještě před tím měla hodně věcí společných, ale to vše se změnilo k nepoznání. Začala na mě nějakým svým způsobem žárlit a to přešlo až k chorobné žárlivosti. Neříkám, že by mi někdy provedla něco špatného, ale vzpomínám si na její diety a na to,jak mi dělala obědy až s přemrštěným přidáváním oleje a tím se asi její svědomí z jedení vyrovnávalo. Nevzpomínám si, že by měla porci někdy větší než já. Když jsem se dostala do věku, ve kterém jsem začala chápat o co tu vlasně jde, začala jsem odmítat jí dělat kralíka, který se pomalu začal zakulacovt. Když zjistila, že jsem třeba měla jen o trochu méně jídla, začala mi sporostě nadávat do tlusťošky, že nikdy nebudu vážit mín než ona a také že kdyby mi půjčila oblečení vytáhla bych jí ho. Také rodičům říkala a pokaždé žalovala, co jsem dělala a nedělala, jedla a nejedla, prostě teror na mojí psychiku.
Nevím, jak vám to připadá, ale já z ní mám hrůzu ještě teď. Díky ní jsem zhubla 12 kilo a nejde to zpět. Chtěla bych to všechno vrátit zpět a postavit se k tomu jiným způsobem…nějakým rozumnějším než se stát mentální anorektičkou, ale už několikrát jsem se přesvědčila, že čas se prostě za žádnou cenu vrátit nedá. Kvůli ní jsem dopadla tak, jak jsem dopadla. Musím chodit k psycholožce a na pozorování váhy k různým doktorům. Nevím, proč se to muselo vymstít zrovna mně a ne jí, která má na svůj věk úplně nemožnou váhu. Mám občas sto chutí si to s ní všechno vyříkat, ale nakonec to vzdám, protože předem už vím, jak to vše dopadne a znovu se to bude opakovat. Už nikdy z ní nebude ta super starší sestra Janina, kterou jsem měla tak moc ráda a rozumněla si s ní. Teď už je jen sice na povrchu hrozně milá, přetvařující se a tahající lidi za nos, ale v jádru je zkažená, zakomplexovaná a naprosto k ničemu nepoužitelná. Chtěla bych jí pomoct, ale nejde to. Teď se sice musím léčit já, ale doufám, že tím čím trpí jí taky jednou dojde a někdo jí snad z toho problému pomůže se dostat. Jedno vím ale jistě. Už ode mne nemůže čekat pomoc, Janina mi zkazila moje dospívání a to jí nikdy ale vážně nikdy neodpoustím.

Příběh 3

17. dubna 2009 v 9:40 Příběhy
Všechno se vrací...
Leina
Tak jsem se taky rozhodla napsat sem stejně jako hodně z vás svůj příběh.
Mentální anorexií trpím něco málo přes rok, ale důvody, proč vznikla, u mě sahají až do 3. třídy na základce. Tehdy mě ostatní děti začaly sprostě nadávat, měly hnusné narážky na to, jak jsem tlustá, a i když vím, že tohle se děje často a já jsem rozhodně nebyla jediná oběť, vzalo mě to víc, než jsem ti dokázala připustit. Už tehdy u mě začaly jídelní problémy, které nakonec vedly k tomu, že jsem v 11letech vážila stejně jako v 9letech. Tehdy jsem si ale jen udržovala váhu, nehubla jsem. Pak jsem to nějak zvládla. Vždycky jsem v hlavě měla tu myšlenku, jak moc jsem tlustá a při jakékoliv vyšší námaze, která mi nebyla příliš příjemná, jsem si stále opakovala, že takto alespoň zhubnu. Vždycky to byl můj velký sen. Paradox je, že jsem hubnout nikdy nemusela.
Zkoušela jsem spoustu diet, ale nikdy jsem to nevydržela. Až loni koncem května jsem samovolně začala vynechávat snídaně a obědy a váha začala klesat. Mě se to samozřejmě líbilo, ale tehdy jsem v tom nebyla ještě tak moc. Převrat nastal až o letních prázdninách, kdy jsem se snažila co nejvíc zhubnout. Denně jezdila spoustu kilometrů na kole, šíleně jsem cvičila a minimálně jedla. I když mě doktorky varovaly, já hubla dál. Toto dovedlo k tomu, že jsem při výšce 170cm měla 41kg a byla hospitalizovaná na dětské psychiatrii v Motole. Strávila jsem tam necelé 3 měsíce a když jsem těsně před Vánocemi odcházela, chybělo mi asi kilo a půl do minimální váhy. I když jsem se snažila jíst, váha šla opět dolů. Tehdy jsem ale už nechtěla hubnout, jen jsem to nedokázala zadržet. Takže jsem měla být začátkem května znovu hospitalizovaná v Motole.
Jenže pro mě jenom ta myšlenka návratu byla strašná. Ne že by to tam bylo děsný, já to tam dřív i měla ráda, ale nechtěla jsem opustit svoji třídu (vzhledem k tomu, že je mi 15 a chodila jsem do 9.tř tak jsem nechtěla přijít o závěrečnou rozlučku). Proto jsem se den před nástupem do nemocnice předávkovala práškama. Ze začátku jsem asi chtěla umřít, ale jakmile jsem ty prášky snědla, chtěla jsem vrátit čas. To samozřejmě nešlo, a tak mě do Motola odvezli o den dřív, ale ne na psychiatrii, ale na Jipku. Naštěstí mě máma našla v čas, takže jsem si nepřivodila žádné následky a za pár dní byla převezena na psychiatrii s váhou 44kg.
Teď už jsem asi měsíc znovu doma a váha opět klesá. Nejsem ani trochu v pohodě, jídlem se zaobírám pořád a mám stále radost, když zhubnu. Mám strach, že to znovu nedokážu změnit a za nějakej čas nastoupím opět do nemocnice.
Já už nechci řešit jídlo, postavu ani kalorie. Už chci normálně žít. Ale nejde mi to. Anorexie mě má stále ve své moci.
Uvědomila jsem si, že i když mi anorexie dala velkou zkušenost a asi i pevnou vůli, vzala mi něco důležitějšího. Samu sebe.

příběh 2

17. dubna 2009 v 9:40 Příběhy
Na dno a ještě níž
Ana_
Jak bych jenom začala..Pročítám si vaše příběhy a prožívám je s vámi, u některých brečím, u jiných mně mrazí jak moc mi připomínají ten můj, v dalších vás obdivuji, a tak bych mohla pokračovat..Mohla jsem se poučit a zastavit to dokud byl ještě čas, teď už není, vím to.
Začalo to ještě na základce, někdy v 9. třídě..příčinu dodneška nevím, nevzpomínám si, prostě jsem najednou zhubla, možná jsem chtěla být zdravá, jíst zdravě, prostě ,,healthy lifestyle,, brzy to na mě začalo být vidět, ale já jsem to nevnímala, vůbec mi nepřipadalo že jsem se změnila!Ani jsem nepociťovala nějaké zdravotní problémy, tedy aspoň v počátku..Později jsem se cítila jen trochu slabá při námaze, ale nepřikládala jsem tomu význam, to už jsem ale začala mít pověst školní anorektičky, začala jsem se za sebe stydět, protože už mi opravdu kosti lezly všude, bledá jako smrt, což mi ovšem zůstalo doteď, když jsem prošla po chodbě cítila jsem ty pohledy v zádech, soucitné, někdy plné odporu, pohrdání..Ale ani to mě nezastavilo,najednou jsem prostě měla něco, co můžu kontrolovat, něco v čem jsem vynikala, zatracený perfekcionismus, bohužel žiju podle hesla pokud něco nedokážu udělat pořádně nebo zdárně dotáhnout do konce tak to nedělám radši vůbec, prostě , klasický princip myšlení- všechno nebo nic.Což jsem ovšem přenášela i na hubnutí.Pak se to ale zvrtlo,a najednou jsem byla na povinné prohlídce u praktického lékaře a tam dostala nůž na krk,ještě jediné kilo dolů a Motol. Bez debat.Za týden kontrola. Bylo mi patnáct takže jsem si nemohla dupnout a prostě říct že do žádnýho Motola nepojedu. A rodiče byli nekompromisní.Celý ten týden jsem brečela, ale představa že budu zavřená někde na psychiatrii byla pro mě tak hrozivá,že jsem se opravdu snažila..Jenže zrada:nešlo to, měla jsem takový strach že jsem vůbec nemohla jíst, touto neurózou trpím taky dodneška.Často se lidi ve stresu přejídají, já nemůžu nic pozřít a obrací se mi žaludek.Samozřejmě to kilo jsem za týden zhubla.Tentokrát nechtěně.Brečela jsme a podařilo se mi doktora přemluvit a uhrát tak další šanci, povolil, ale Damoklův meč nade mnou visel stále.Musela jsem absolvovat prohlídky u specialistů, aby se zjistilo, jesltli mám v pořádku vnitřní orgány.Naštěstí jsem z toho vyšla tehdy ,,poměrně,, dobře.Jen s avitaminosou, skoro žádné řelezo-takže anémie, podrážděný žaludek který některá jídla už asi nesnese nikdy, a nízký tlak, který máme sice v rodině, 50/60 už je opravdu asi zlé(tolik mi naměřili nedávno když jsem omdlela )nebudu jmenovat drobnější následky které se zlepšily když jsem přibrala.Záměrně tady nepíšu váhu, protože se nechci stát špatnou inspirací, ještě mám v živé paměti jak jsem v začátcích nadšeně hltala kolik kdo zhubl za jak dlouho..:-)
Najednou tu byly prázdniny po kterých jsem měla nastoupit do prváku na gymplu. Chtěla jsem přijít s čistým štítem, styděla jsem se za pověst školní anorektičky, s mou introvertní povahou pro mě bylo opravdu těžké být středem dění a to v jak dobrém či špatném smyslu. Paradoxem je že přestože raději nevyčuhuju z davu, nebo respektive- nesnažím se o to, tak jsem většinou pozornost budila, a to ještě před anorexií.. no abych se vrátila k mému příběhu. Za ty dva měsíce se mi opravdu podařilo nabrat, takže už jsme nevypadala na 12 let a o své minulosti mlčela. Styděla jsem se za to a neřekla to ani jedné z nových kamarádek které jsem si našla ve třídě.To až později, i když myslím že něco tušili, jednak protože v prváku jsem stále ještě měla váhu dost nízkou, a navíc jsem se nemohla zbavit různých obsesí a fóbií z jídla a přinejmenším bizarních stravovacích návyků. takže okolí to jednoznačně muselo dojít pokud nebyli uplně slepí, ale měli dostatek taktu na to, aby to nechali být. Někteří. Gymplem jsme proplula a postupně během těch čtyř let se má váha pomalu dostávala na normální odpovídající mé výšce, i když možná se vždycky blížila té nižší hranici.Ne tak moje psychika, jsem labilní se sklonem k depresím a úzkostem( dědičně z matčiny strany a v naší rodině- teď myslím širší příbuzenstvo se vyskytly dvě sebevraždy..) což anorexie ještě umocnila(všimněte si, že poprvé nazývám věci pravými jmény) asi si uvědomuju(konečně) že jsem nemocná.
Nastal čtvrtý ročník, maturitní, konečně vypadnu,ale najednou BUM, vrátilo se to a ještě tisíckrát horší než tenkrát.V zpomněla jsem si na slova doktora, který říkal, že teprve po pěti letech se dá říct, že člověk anorexii překonal.Uplynuly čtyři roky a je to tu zas. Nemůžu říct, že jsem to nevěděla,po ty čtyři roky to bylo v takové latentní fázi, ale měla jsem ,,to,, v hlavě, jen čekala až budu slabá a pustím ji zas do svého života.V té době jsem se rozešla s přítelem, nezvládala učení a cítila že se na mě všechno valí, že už nemůžu a nezvládnu to, a bála se toho co bude, někdy jsme měla i takové myšlenky, jako že bych nikomu nechyběla, že na světě zabírám místo někomu, kdo si života bude vážit..vlastně bych nikomu nechyběla časem by se zapomnělo, možná ve chvílích nejhorší deprese se bojím že bych si asi byla schopná něco udělat, ale dokud tu jsou rodiče bratr a babička, nemůžu..Nerada působím lidem bolest, to spíš sobě..
takže to vypadalo tak, že jakmile jsem pocítila sebemenší náznak stresu, už jsme v tom jela, byla jsem schopná se rozbrečet kvůli tomu, že na mě někdo zvýšil hlas, zhroutit se kvůli kompozici z matematiky..v té době toho bylo tolik..no a rozchod, ten mi dodal, hlavně navenek nedávat nic najevo, já jsem přece silná, nebudu ukazovat svoji slabost, ale vevnitř jsem uplně umírala, proč to tak strašně bolí, víc než skutečná fyzická bolest..přítel nic nevěd+l, taky možná tušil, nevím, bála jsem se mu to říct, teď vím že to byla chyba mnoho věcí mohlo být jinak.Teď s odstupem času, vzhledem k tomu že jsme stále v kontaktu jsem mu všechno řekla. A musím říct, že je to člověk který mi moc pomáhá, a když už ztrácím naději tak mi pomůže zas nahoru, tímto Ti chci moc poděkovat, Z., vážím si toho co pro mě děláš, a i když už spolu nejsme jsi pro mě pořád moc důležitý člověk!
Už jsem to v sobě nemohla držet a řekal to mým velmi dobrým kamarádkám ve třídě, ony už taky tušily, stejně jako ostatní ale nepřipadalo mi fér před nima lhát a podvádět s jídlem, je to hnus co dělám ale mají právo to vědět. Hanko a Heidi, moc mi pomáháte to zvládnout, děkuju!
Nakonec jsem i odmaturovala a s vyznamenáním přes to všechno..Když bylo po všem, říkala jsem si, tak a teď už bude všechno dobrý, volno, žádný stres, matura i přijímačky úspěšně za mnou, takže je to pohoda. Šeredně jsem se přepočítala. Najednou tu bylo prázdno, úplý vakuum, co dělat čeho se uchytit, jasně měla jsem brigádu, snažila se normálně fungovat..Ale už jsem nebyla tolik v kontaktu s ostatními, pořád sama, přitom kolem mě tolik lidí a já si připadala tak zoufale sama..-napadá mě, proč používám minulý čas, když je to vlastně dnešní stav věci.Anorexie je asi opravdu nemoc na celý život, když jste nějakým způsobem oslabení, je tu zas a většinou o dost horší než dříve.
Teď je konec srpna, já jsem přijata na VŠ, brigáda mi skončila a já.. Já se tu zabíjim, nejím vůbec se nemusím přemáhat většinou ani hlad nemám..cvičím do úmoru, omdlívám, když najednou vstanu, dělají se mi černá kola před očima a musím se něčeho přidržet.
Měla bych jít k odborníkovi, uvědomuju si, že mám problém, což je dobře, ne?Dřív jsem si to nepřipouštěla, takže krok dopředu? Ale to by tu nesměla být moje zatracená hrdost!!Já to źvládnu sama, tolik lidí to dokázalo, proč ne já, přece jsem vždycky všechno zvládla sama, nejsem žádná chudinka co se musí někoho cizího doprošovat o pomoc, tak špatně na tom přece ještě nejsem.. Tak to byla názorná ukázka toho co mi běží v hlavě.
Není to o tom že nechci být zas normální a zdravá, těžce se to vysvětluje někomu kdo to nezažil, ten nikdy nemůže pochopit myšlení anorektičky, ne nechci vás podceňovat, ty kteří netrpí PPP a neznají to..ale asi je pravda že tohle se musí zažít aby to člověk pochopil..Já taky nerozumím spoustě věcí co lidé dělají, ale kdybych byla v jejich kůži a prožívala to, co oni, tak to vidím úplně jinak. Děsím se každýho přibranýho deka,je to asi stupidní, protože takhle se nemůžu vyléčit nikdy..ale zase ..co bych byla bez anorexie?Tohle mám v životšě pod kontrolou, aspoň něco bude podle mně, a co jiného než moje váha, moje tělo, někdo umí skvěle derivovat a integrovat, já umim skvěle hubnout,skvěle se zabíjet, jo na to mám talent.Zase ty hrůzný myšlenky!!Někdy se mi zdá, že mám v hlavě dva hlasy, jeden ten rozumný mi říká ať přestanu, druhý mně nutí dělat opak, a ten je bohužel silnější..
Ale jedno vím jistě, NECHCI UMŘÍT!

Příběh 1

17. dubna 2009 v 9:39 Příběhy
Svobodná pouta..
fireangel
Let me introduce myself..aneb dovolte mi představit se :-)
Jmenuji se Tereza, ale odmalička tohle oslovení nemám zrovna v lásce, upřednostňuji jiné jeho verze..narodila jsem se 6.1.1987, tedy na Tři krále ;-) V současné době mám dvě mladší sestry, mamču, tátu, veelkou supr rodinu a čivaváka Kubu :-) Mamka mě měla za svobodna, tudíž jsem s ní šest let vyrůstala v podstatě sama..první miminko v rodině, všemi obletovaná, milovaná...a taky trošku baculatá, pamatuji se, že poprvé jsem kvůli své postavě brečela asi v deseti letech, ale k tomu později.
Když mi bylo šest, mamča se vdala a s mým tátou(je to pro mě opravdu táta, biologického neznám a ani po tom netoužím) mají dvě holky, jedna je o deset a druhá o sedm let mladší než já, takže jsem přestala být jedináčkem.. :-) co se rodinných vztahů týče, nemůžu si stěžovat, moje rodina opravdu drží při sobě, často se navštěvujeme a máme se rádi..:-) a teď k tomu, co vlastně stojí za vznikem těchto stránek. Jak už jsem říkala, odmala jsem patřila ne přímo k tlustým, ale k baculatějším dětem ano..když jsem přišla do věku, kdy mi to přestalo být jedno, občas jsem měla takový záchvat zdravého jedení a cvičení, ale nikdy mi to dlouho nevydrželo. Nutno podotknout, že jídlo miluji, navíc jsem byla zvyklá cpát se horami sladkostí, hodně se přejídat..a hlavně jíst večer. Ne že bych jedla vyloženě nezdravě, za mou nadváhou stály hlavně sladkosti a velké porce, jedla jsem v podstatě pořád...a samozřejmě večerní nájezdy na ledničku a zásobárnu sladkůstek. Nic mě ale nenutilo s tím něco dělat, kluci o mě stáli vždy, nikdy jsem od žádného příslušníka mužského pohlaví neslyšela, že bych měla zhubnout..to mi bylo čtrnáct, prožívala jsem první lásku, vážila asi 75 kilo (měřím 166cm) a byla šťastná.
Užívala jsem si báječnou směs prázdnin, končícího dětství a počínající dospělosti..pak Vánoce, Silvestr...pak ale přišly patnáctiny a poznámky ze strany mamky a babičky (tím nedávám vinu jim, a ani jsem ji nikdy nedávala), že půjdu do tanečních a že by bylo dobré dát tak pět kilo dolů, že jsem přeci pěkná holka, tak proč to kazit nadváhou...tak jsem se zdravě naštvala a řekla si, že to dokážu. Ne že přestanu jíst nebo začnu dělat naschvály, ne, já si svoji postavu chtěla vyběhat, vysportovat a zdravě vyjíst. Začala jsem jíst tmavé pečivo, jako sladkost jsem si povolila jednu müsli tyčinku denně, jedla pravidelně 5-6krát denně, hodně ovoce, zeleniny, nepřehnané porce. Shodila jsem asi deset kilo a šlo to pěkně, sice jsem se nenápadně snažila čím dál tím víc, už jsem večeřela jen zeleninu se sýrem, ale šlo to, neměla jsem výraznější problémy...ale začala jsem pomalu, ale jistě překračovat hranici zdravé diety. Když jsem si myslela, že už musím mít nějakých 55kilo, paní doktorka na gynekologii mě zvážila..a výsledek? 60kilo...pro mě v tu chvíli obrovský šok..tolik???To přece není možné.... :-( zase jsem se cítila jako koule, ale mamka už tušila, že moje chování není v pořádku.
Jenže...60kilo není nijak málo, a tak jsem ji umluvila na 58 a ona mi to dovolila. Měla jsem 58, zdálo se mi to moc...šla jsem na 56...to už jsem opravdu jedla málo,začala jsem být unavená a máma mě vzala k paní psychiatričce do Prahy, měla už o mě strach..nebyla jsem vychrtlá, ale mám silnější boky, prostě celkově jsem taková robustnější, takže už mi i při téhle váze začaly vylézat klíční a pánevní kosti...nicméně rozhovor s ní nebyl k ničemu, už jsem v tom byla až po uši a jediné moje myšlenky byly na jídlo.
Jsi tlustá, musíš víc, víc..víc se snažit, abys za něco stála, aby tě měli všichni rádi..54 kilo, ztráta menstruace, 52,začala mi být neustále zima,50 - dělaly se mi modřiny, byla jsem věčně neskutečně unavená..48..padaly mi vlasy, lámaly se nehty, bylo mi špatně, topila jsem se v depresích, nenáviděla jsem se za to,j ak trápím mámu a celou rodinu...ale už jsem nebyla schopná s tím něco dělat..je hrozný pocit, když víte, že jestli nepřestanete s tím, co děláte, tak že umřete...že utrápíte ty, které milujete..a zároveň vás nějaká síla nutí to dělat dál..lhala jsem, vyhazovala jídlo, podváděla při vážení....pořád se mi chtělo brečet, moji spolužáci si užívali puberťácká léta a já jen seděla doma, uplakaná, s myšlenkami na jídlo a na smrt. Bála jsem se každého sousta, bála jsem se přibrat, i když jsem věděla, že musím, bála jsem se tloušťky, bála jsem se dospělosti...nejnižší váhu jsem měla asi po půl roce od začátku mého experimentování, a to 44kilo
...bylo to strašné období...bolest, nenávist, trápení...anorexia neurosa..navenek vidíte jen člověka, který je protivný s tím, jak pořád mluví o sobě a o jídle, pořád říká, že nesmí jíst a přitom z něj lezou kosti, člověka, který se neustále srovnává s ostatními a který myslí jen na sebe..ale podívejte se dovnitř..najdete tam malou vystrašenou dušičku, která jedinou svou jistotu má právě v téhle nemoci..ta dala jejímu životu strašlivý řád, ta jej řídí a ovládá a určuje, jestli jí bude jen hrozně, nebo příšerně. Duši, která se svíjí bolestí, bolestí z hladu, bolestí fyzickou i psychickou..která nenávidí sama sebe za to, co dělá a za to, že s tím neumí přestat..duši zlomeného, zničeného člověka, který bez pomoci zemře..který se bojí jídla a zároveň je pro něj potrava vším..člověka, který své skutečné problémy, se kterými si nevěděl rady, zabalil do poruchy příjmu potravy...uvidíte duši dítěte, předčasně zestárlou, trápící se od rána do večera..toužící po lásce, pochopení, objetí a pohlazení..po úspěchu..po štěstí..duši, která si zvykla na to být středem pozornosti, konečně, konečně se o ni někdo zajímá...a toho se těžce¨vzdává..
Je to nemoc, která ve vás bude do konce života, pokud ji přežijete...dá se potlačit, schovat do ústraní, ale pořád tam je a čeká na příležitost k novému útoku..ten zpravidla nastává po pěti letech, teprve pak lze říci, zda má člověk jakžtakž vyhráno, nebo ne...u mě to bylo tak, že jednou zvítězil pud sebezáchovy..a já začala jíst...bylo před Vánocemi a moje nemoc se zvrhla jinam..v záchvatovité přejídání..další hrozná věc...psychicky jsem na tom byla hůř než před rokem..dva dny jíte, je to hrozné, nejde to zastavit, hlad vás žene za potravou, byla jsem schopná sníst neuvěřitelné množství jídla..dva dny přejídání, týden hladovka...a pořád dokola..akorát přes léto byl vždy klid..spouštěččem se mi staly Vánoce...takhle to pokračovalo skoro pět let..až doteď vlastně...ale je to díky Bohu čím dál tím lepší..zezačátku mi váha lítala od 50 do 60ti kilo,teď už jen mezi 60 - 63,což je pro tělo rozhodně lepší...a už se nepřejídám tak moc a tak často...asi jsem našla cestu sama k sobě..vyzkoušela jsem toho spousty, všechno možné cvičení, sporty, jídelníčky, prášky a čaje..nasbírala jsem tolik zkušeností, že po loňské maturitě a roční špatné zkušenosti s VŠ se vydávám studovat obor Diplomovaný nutriční terapeut...sice se teď opět snažím váhu snížit, ale pevně věřím tomu, že už mám dost rozumu a zkušeností na to, abych tam znovu nespadla..držte mi palečky, já budu vám všem... :-)

10 důvodů proč zhubnout

17. dubna 2009 v 9:35 10 důvodů proč zhubnout
1.Štíhlý lidé vypadají dobře v jakémkoliv druhu oblečení - můžeš si obléct co chceš!
2.Napuchlé tváře, dvojtý podbranek, tlusté kotníky - to není atraktivní!!!
3.Poběžíš rychleji bez těch kil navíc, které tě drží vzadu
th353e95eb.gif
4.Lidé si tě budou pamatovat jako "ta krásně štíhlá"
5.Příliš mnoho lidí na světě je obézních
6.Jíst málo znamená šetřit peníze
7.Tlustí lidé jsou tak velcí, a přitom se od nich lidé odvracejí jako by neexistovali
8.Nic nechutná tak dobře jako štíhlost
9.Je jídlo důležitější než být v životě šťastný?
maryashley
10.Jídlo je zlý a lstivý. Klame tě svoji chutí - a ono to funguje - dělá tě tlustým, nafouklým, ošklivým a nešťastným

17.4.09

17. dubna 2009 v 9:09 Moe papáníčkoo
Snídaně: Jogurt a čajík
Oběd:Segedinský guláš(trochu),voda :o(
Svačina:Jogurt,mlíko
Večeře:Jogurt s houskou :o(

Nooo,tak snad to zvládnu a nesežeru nic velkýho a sladkýho,mno uvidíme...Jinak jak se máte holčiny??Je pátek -konečně coo:o))) No mě je to jedno,stejně mám pořád debilní náladu :o( a myslím že mi ji nikdo nezlepší,jen jedinej člověk,ale to pochybuju,pač kvůli němu mám tu debilní náladu :o(

Dopis od Any

16. dubna 2009 v 10:03
Dovol mi představit se. Jmenuji se, nebo jak mě nazývají lékaři a jiní, Anorexia. Moje celé jméno zní Anorexia Nervosa, ale můžeš mi říkat Ana. Myslím, že se můžeme stát dobrými partnery. V blízké budoucnosti do tebe budu investovat hodně svého času a totéž očekávám od tebe.

V minulosti jsi slyšela své učitele a rodiče jak o tobě mluví jako o zralé a inteligentní osobě s tolika možnostmi. Kam se to podělo, mám se ptát? Nikdy nic z toho nebylo! Nejsi dokonalá, dost se nesnažíš a navíc ztrácíš čas přemýšlením a mluvením s přáteli nebo kreslením! Tyhle slabosti ti nebudou povoleny.

16.dUbNa

16. dubna 2009 v 10:02 Moe papáníčkoo
áááá moc se omlouvám,ale ted vůbec nemám časík sem něco přidávat a psát:o( ale třeba to bude lepší....
Snídaně-Pařižák ...čajík
Oběd:Pár nakrájených okurkůů + vodaa
Svačina: Jogurt,pak jsem si dala zmrzlinu :o(
Večeře: Jogurt,pomeranč

Dietka modelek

16. dubna 2009 v 9:48 Dietky
1.den
- 250g ananasu
- 250g ananasu
- 1 banán
- 250g ananasu
-1 banán

2.den
- 3 kiwi
- 100g hrozna
- 4 kiwi
- 100g hrozna
- 3 kiwi

3.den
- 200g hrozna
- 200g ananasu
- 4 kiwi
- 100g ananasu
- 100g hrozna a 2 kiwi

Musíte vypít nejméně 2 litry vody.

Super dietka pro vás

16. dubna 2009 v 9:47 Dietky

pondělí

snídaně- 1litr čaje
svačina- jablko + 1litr vody s citronem
oběd- sklenice mléka
svačina- 1litr vody + jablko
večeře-0,5l čaje


úterý

snídaně- 1litr čaje
svačina- 1litr vody + pomeranč
oběd- 1litr vody
svačina- 1litr vody + jablko
večeře- 0,5litru čaje

středa

snídaně-1litr čaje
svačina- 1litr vody +jablko
oběd-1litr vody
svačina-1litr vody s citronkou
večeře-0,5litru čaje

čtvrtek

snídaně-1litr čaje
svačina-1litr vody
oběd-1litr vody s citronkou
svačina-1litr vody
večeře-0,5litru čaje

pátek

snídaně-1litr čaje + 1jablko
svačina-1litr vody
oběd- 1litr vody
svačina-1litr vody
večeře-0.5litru čaje

sobota

snídaně- 1litr čaje
svačina- jablko + 1litr vody s citronem
oběd- sklenice mléka
svačina- 1litr vody + jablko
večeře-0,5l čaje

neděle

snídaně-1litr čaje
svačina- 1litr vody +jablko
oběd-1litr vody
svačina-1litr vody s citronkou
večeře-0,5litru čaje

jejdaaaa

6. dubna 2009 v 16:59 | me
MOooc s evšem omlouvám,že jsem tu poslední dobu vůbe cnebyla,ale nějka jsem neměla vůbec čas,...a navíc jsem to upa posrala...tolik jsem toho snědla že je to až hnus..:o( ale ted jdu cvičit..a všechnoooo to musím napravit..a začít znovuu......